Letní školy 2026

První den | 24. 6. 2026 | garant: Petr DOSTALÍK

 

Kamila Bubelová | právnická fakulta UP v Olomouci
Proč je letní škola Liberdova?

Přivítání účastníků a představení docenta M. Liberdy, jehož jménem jsme školu pojmenovali.

Peter Brezina | Právnická fakulta ZČU v Plzni
Právní historie v (současné) interpretaci práva

Co je to právo, to právě není bezpečně známo - pronesl před téměř sto lety český právní filosof Vladislav Čermák. Právo je totiž trochu jako řeka, která v čase plyne, přibývá svými přítoky i ztrácí se ve slepých ramenou a podzemních kavernách. A ačkoli pro běžný právní provoz (podobně jako pro koupání v Dyji nebo přebrodění Olšavy) potřebujeme především vědět, jak ta řeka vypadá tam, kde zrovna jsme, často bude důležité sledovat také situaci na horním toku. I dnešní právník proto potřebuje pracovat nejen se stavem práva, jak mu jej zdarma ukáží Zákony pro lidi, ale také s jeho vývojem a minulým stavem, který někdy neobsáhnou ani profesionální právně-informatické nástroje. V národním, evropském i mezinárodním kontextu tak stále přichází ke slovu i právní historie - nejenom jako památník dob dávno minulých, ale také jako průvodce či pamětník myšlenek, záměrů a hodnot, které často, a někdy s až překvapivou stálostí (zejména pohledem dnešní turbulentní doby), přetrvávají v platném právo po desítky lety ař staletí.

Antonín Lojek | Právnická fakulta ZČU v Plzni
Specifické a kuriózní patenty z období osvícenského absolutismu

V období osvícenství v habsburské monarchii pod vládou Marie Terezie a Josefa II. se „patenty“ chápaly především jako panovnické výnosy či nařízení, která měla za cíl modernizovat stát, centralizovat moc a podpořit hospodářský rozvoj. Nešlo tedy o patenty na vynálezy v dnešním technickém smyslu, ale o právní předpisy představující tzv. osvícenské reformy. Tyto reformy, uskutečněné zejména na základě jednotlivých patentů, se dotkly celé řady oblastí – správy, obyvatelstva, školství, církve, soudnictví atd. V našem případě se přednáška detailněji zaměří na reformy uskutečněné na základě specifických a kuriózních patentů, které jsou veřejnosti téměř nebo vůbec neznámé, jako např. na patent zakazující hazardní hry, ohňové patenty, patent o hubení vrabců, patent zakazující zvonění na mraky při bouřkách atd. Vydání těchto neobvyklých, v některých případech úsměvných či v našem chápání v jistém smyslu nelogických patentů nám v jisté míře odhaluje kořeny tehdejší společnosti.

Jakub Razim | Právnická fakulta UP v Olomouci
Universitas juristarum in studio Pragensi: Ke kořenům právnického vzdělávání u nás

Přednáška se tematicky zaměří na organizaci a chod právnické univerzity v Praze, přičemž se pokusí odpovědět na otázky, čemu a jak se učili právníci na našem nejstarším vysokém učení. Ve středu pozornosti se ocitnou významné právnické osobnosti a jejich díla, zvláště taková, která měla usnadnit přípravu studentů na budoucí zaměstnání v církevní hierarchii. Protože druhým pilířem učené právní kultury byly církevní soudy, kde univerzitní profesoři také působili a kam mířili i mnozí posluchači, resp. absolventi, nezůstane přirozeně opomenut ani vliv teorie na soudní praxi.

Karl Pierre Růžička | Právnická fakulta UP v Olomouci
Domitius Ulpianus a problematika status civitatis

Příspěvek Domitius Ulpianus a problematika status civitatis analyzuje pojetí římského občanství v díle klasického právníka Ulpiána a jeho roli při proměně konceptu občanství na přelomu 2. a 3. století n. l. Ukazuje se, že Ulpián přispěl k ideovým základům Constitutio Antoniniana (212 n. l.), která rozšířila římské občanství na všechny svobodné obyvatele říše. Jeho koncepce překračuje tradiční městský rámec civitas a směřuje ke kosmopolitnímu, právně otevřenému chápání občanství respektujícímu jazykovou a kulturní pluralitu. Příspěvek dále identifikuje paralely mezi antickým status civitatis a současným občanstvím Evropské unie jako nadnárodním institutem. Závěrem je reflektována i dimenze občanství jako potenciální „komodity“, a to jak v antickém, tak moderním kontextu.

Jan Podola | Právnická fakulta ZČU v Plzni
Starý svět umírá a nový svět se snaží zrodit; teď je čas monster

Antonio Francesco Gramsci (1891–1937) pronesl výrok, kterým je tento příspěvek uvozen, jako reakci na meziválečné období, kdy se rozpadal řád 19. století a nové politické systémy nebyly schopny řešit sociální a ekonomické výzvy. Výrok popisuje mezidobí (interregnum) mezi zanikajícím a vznikajícím politickým řádem, během něhož se objevují nestabilní a někdy násilné formy moci – „monstra“ – vyplňující právní a politickou prázdnotu. Z pohledu právních dějin je tento výrok zajímavý, protože ukazuje opakující se vzorec krizových období, kdy právní rámce přestávají fungovat a státní instituce selhávají. Podobné momenty lze identifikovat například při zániku Římské, Francké či Byzantské říše, stejně jako dnes při částečném rozkladu mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Příspěvek si klade za cíl ukázat, jak si společnosti v různých dobách vysvětlovaly kolaps moci a práva a proč se přitom neustále vracely k podobným obrazům a argumentům. Bude přínosný, pokud posluchači připustí, že obecné dějiny státu a práva mohou být užitečným nástrojem k porozumění současným situacím, jinak hrozí, že se naplní Gramsciho jiný výrok: „Dějiny učí, ale nemají žáky.“

Marek Starý | Právnická fakulta UK v Praze
"Jazykový zákon" z roku 1615 jako prostředek k upevnění národní identity?

Již od středověku se česká i moravská šlechta snažily regulovat usazování cizinců v zemi, zejména ve vztahu k možnosti nabývání deskových statků a zastávání veřejných úřadů. V Čechách začal být tento problém pociťován jako dvojnásob palčivý v době, kdy se Praha stala stálým sídlem císaře Rudolfa II. a nabyla výrazně kosmopolitního charakteru. Až s jistým zpožděním, záhy po Rudolfově smrti, zareagovalo na neutuchající příliv cizinců sněmovní usnesení z roku 1615, konkrétně jedna jeho část, která je tradičně (a velmi nepřesně) označována jako "jazykový zákon". Jednalo o pozoruhodný pokus, jak přinutit imigranty, aby se plně asimilovali do českého prostředí, který ovšem s ohledem na vzápětí vypuknuvší stavovské povstání a jeho důsledky neměl dlouhého trvání. Přesto se jedná o pozoruhodný počin zasluhující bližší pohled jak z pohledu právně normativního, tak i kontextuálního.

 

Druhý den | 25. 6. 2026 | garantka: Alexandra LETKOVÁ

 

Tomáš Gábriš | Právnická fakulta TU v Trnavě
Nacionalistická nebo patriotická optika v právní historiografii?

Právní historiografie není pouze neutrálním popisem minulých norem a praktik, ale často slouží jako nástroj formování kolektivní identity. Předkládaný příspěvek se zabývá kritickou analýzou dvou interpretačních rámců v dějinách práva, které tvoří jakoby dvě strany jedné mince: nacionalistickou a patriotickou optiku. Cílem práce je prozkoumat, jak tyto přístupy ovlivňují selekci historických faktů a interpretaci klíčových právních památek.
Nacionalistický narativ přitom často pracuje s kolektivistickým konceptem „ducha národa“ (Volksgeist), přičemž právní dějiny interpretuje jako lineární proces směřující k národní emancipaci. Tento přístup má tendenci marginalizovat vlivy cizích právních kultur a recepci římského práva, pokud nezapadají do obrazu autochtonního vývoje. Patriotická optika se na rozdíl od etnocentrismu více zaměřuje na ústavní tradice, loajalitu ke státu (bez ohledu na etnicitu) a kontinuitu institucí. Příspěvek analyzuje, zda je tento přístup skutečně objektivnější, nebo pouze jinou formou ideologického ukotvení. Přednášející ilustruje tyto tendence na příkladech středoevropského prostoru, kde se prolínání uherského obyčejového práva, rakouského modernismu a českých a slovenských národních kodifikačních snah stalo bojištěm o historickou pravdu. Autor argumentuje, že ačkoli je úplná hodnotová neutralita v historiografii nedosažitelným ideálem, je nezbytné rozlišovat mezi legitimní úctou k právním tradicím (patriotismus) a účelovou deformací dějin ve prospěch národního mýtu (nacionalismus). Příspěvek apeluje na potřebu transnacionálního přístupu, který reflektuje právní vědu jako sdílený evropský prostor.

Alexandra Letková | Právnická fakulta UP v Olomouci
Jan Hus a jeho obraz v právní historii

Příspěvek se zabývá obrazem Jana Husa v právní historii a jeho proměnami v závislosti na ideologických potřebách jednotlivých režimů. Jan Hus nebyl vnímán pouze jako historická postava spojená s otázkami hereze a církevního práva, ale také jako symbol, který byl opakovaně reinterpretován a využíván k legitimizaci různých mocenských narativů.
Pozornost bude věnována tomu, jak byl Hus jako charismatická osobnost interpretován v různých historických obdobích a jak se měnil právní rámec jeho hodnocení. Součástí bude i analýza pražského sousoší Jana Husa jako projevu právně-historické paměti a nástroje utváření představ o právu, spravedlnosti a legitimitě moci.

David Marhold | Právnická fakulta UP v Olomouci
Tschechisch v. böhmisch: Právní aspekty česko-německého soužití

Moderní dějiny českých zemí zásadně poznamenalo národnostní pnutí mezi českojazyčným a německojazyčným obyvatelstvem. To se projevovalo především v kulturní oblasti a nejvýrazněji se pojilo s používáním jazyka. Jazyková otázka byla klíčová nejen v souvislosti se zakládáním kulturních institucí (divadel, muzeí či spolků), ale i v kontextu vzdělávání či vydávání novin. Tyto kulturní střety se následně zrcadlily i v rovině právní. Kromě právního ukotvení jazyka jako klíčového znaku národní identity se zaměříme na otázky státního občanství, školství či politických a jiných ústavně zaručených práv.

Pavel Maršálek | Právnická fakulta UK v Praze
Kontinuita a diskontinuita ve vývoji české a československé státnosti

Příspěvek řeší otázku persistence státu v sinusoidách vzestupů a pádů české a československé státnosti. Pokouší se dát odpověď na otázku, zda český stát (potažmo československý stát) v průběhu své existence přetrval diskontinuitní zvraty, kterým čelil, zda byla jeho existence nepřetržitá, resp. jak se jeho státnost z obsahového hlediska proměňovala. Rozebírány jsou dvě situace: 1. Přežil český stát ve stále více se integrující habsburské říši? 2. Přetrvalo Československo jako stát dramatické události let 1938–1945?

Władysław Pęksa | Instytut Prawa UE v Krakově
Recepce právní kultury ve střední Evropě jako nástroj modernizace (římské právo, německé právo, saské právo, magdeburské právo, francouzské právo – v 19. a 20. století)

Problém recepce „cizího“ právního systému zahrnuje kulturní fenomény recepce s důrazem na to, že ve střední Evropě se recepce netýká pouze římského práva, ale také práva německého v rámci východoevropského práva či francouzského „ve třech vlnách“ (v době Bonapartově: například Polsko nebo Rusko, během reforem ve druhé polovině 19. století – Rumunsko, Rusko a další, a po roce 1918, kdy mnohé země přijaly francouzský model Třetí republiky).

Pavel Salák | Právnická fakulta MU v Brně
Filip Křížek | VHA v Praze
Bezpečnostní složky státu v době převratu

Prezentace se zaměřuje na ozbrojené složky, které se podílely na zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti státu: četnictvo, policii (státní i obecní) a armádu. Speciální pozornost bude věnována i vojenské policii a její pozici za války a v prvních letech státu. Cílem je charakterizovat jejich činnost a význam nejen v době převratu, ale také přerod těchto bezpečnostních složek z „rakouských“ na „československé.“ Oblastí zájmu bude i recepce právních norem dotýkajících se těchto sborů.

Jiří Šouša | Právnická fakulta UK v Praze
Vybrané právní otázky v beletrii čs. prezidentů (Václava Havla a Antonína Zápotockého)

Poměrně běžnou součástí společenské kultury 20. stoletíi je i produkce spojená s významnými státníky včetně hlav států. Obvykle jde o různá memorabilia (paměti, vzpomínkové a podpůrné předměty, ale také soubory projevů). Málo kdy však jde o beletrii. Zároveň je stále častějším pohledem na právo v oblasti jurisprudence  interdisciplinární přístup Law and Literature, který zkoumá, nakolik a jak jsou právní instituty reflektovány v literatuře, zda a nakolik odpovídá literární obraz dobovému právu, jež zrcadlí, jaký je právní rámec děje a jak se osobnosti vyrovnávají s právními skutečnostmi, příp. právními následky. Česká a slovenská literatura 20. století má tu jedinečnost, že hned dva prezidenti v různých obdobích svého života beletrii tvořili. Šlo o Antonína Zápotockého a Václava Havla. Příspěvek hledá a představuje vybrané právní elementy v dílech dvou osobností s rozdílnými životopisy, hodnotovými stanovisky i literárními styly. Pokusí se analyzovat jejich vybraná díla náležející do krásné literatury právě z hlediska modelu Law and Literature. Tj. identifikovat právní témata v těchto dílech, analyzovat jejich reflexi v díle včetně dobového právního rámce i nastínit otázku jednání postav k právu. Výše uvedené totiž bezpochyby může také doplnit celkový obraz, jaké byly pohledy uvedených autorů v době tvorby jejich děl na právo. 

 

Třetí den | 26. 6. 2026 | garant: Ondřej HORÁK

 

Ondřej Horák | Právnická fakulta UP v Olomouci
Dědění a darování

Příspěvek bude věnovaný vztahu dědění a darování včetně problematiky započtení darů (kolace) a odvolání daru pro zkrácení povinného dílu.

Filip Plašil | Právnická fakulta UP v Olomouci
Dědická smlouva

Dědická smlouva patří v České republice a možná bude brzy i na Slovensku patřit k trojici dědických titulů vedle závěti a zákona. Ne všechny právní řády ji však připouštějí. Kořeny tohoto rozdílného přístupu vyrůstají z římského práva, které dědickou smlouvu považovalo za nemravné kupčení se smrtí (krkavčí smlouvu) a odmítalo ji jako nebezpečné ujednání vyvolávající touhu po smrti zůstavitele. Příspěvek stručně osvětlí, jak se postupně názor na dědickou smlouvu v germánských zemích vyvinul až k jejímu úplnému přijetí ve všech jejích typech, zatímco ve státech románského právního okruhu zůstává dědická smlouva do dnešní doby většinou zakázána a teprve v posledních dvaceti letech lze pozorovat pozvolný ústup od striktně nepřátelského postoje, zejména vlivem pozitivního přístupu Evropské unie.  

Natálie Polzerová | Právnická fakulta UP v Olomouci
(Dis)kontinuita fideikomis: od svěřenství k českému svěřenskému nástupnictví a testamentárnímu svěřenskému fondu

Příspěvek zkoumá, zda současný testamentární svěřenský fond představuje diskontinuitu vůči historickému fideikomisu (zejména fideikomisární substituce, rodinný fideikomis), nebo spíše kontinuitu funkce v nové podobě. Východiskem je římský fideikomis jako pramen kontinuálního kontinentálního práva, které umožňovalo svěřit majetek ke správě s následným předáním dalším osobám a tím řídit mezigenerační přechod majetku. Na tuto ideu navázala středoevropská tradice, včetně úpravy v ABGB. Zásadní zlom v Československu nastal v roce 1924, v němž byla rodová svěřenství zrušena. Současné české právo sleduje obdobný cíl jinými prostředky. Jednak prostřednictvím svěřenského nástupnictví, které představuje domácí konstrukci po sobě jdoucího povolání dědiců, jež je třeba odlišit od náhradnictví a které funkčně odpovídá německé Vor- und Nacherbschaft a rakouské Nacherbschaft. Jednak prostřednictvím testamentárního svěřenského fondu inspirovaného quebeckou fiducií. 
Ačkoli důvodová zpráva výslovně uvádí zvolení quebecké úpravy právě pro její výrazný charakter kontinentálního práva spolu s navázáním na pravidla správy cizího majetku, zároveň ale zmiňuje zavedení institutu trustu do tuzemského práva jako nového. Přestože se v češtině často používá pro svěřenský fond také termín trust (viz taktéž důvodová zpráva), český svěřenský fond se od klasického institutu angloamerického trustu odlišuje v technice i systematice, zejména absencí duality vlastnického práva a důrazem na statut, evidenci a fiduciární povinnosti správce. 
V přeshraničních pozůstalostech se otázky devoluce majetku posuzují podle nařízení Evropské unie o dědictví, zatímco samotná správa svěřenského fondu/trustu/trust-like se řídí právem, jemuž je tato struktura podřízena. To vyžaduje adaptaci neznámých věcněprávních institutů na nejbližší ekvivalent a rozlišování mezi tím, co patří do pozůstalosti, a tím, co již přechází do odděleného účelového jmění. Pokud je relevantní Haagská úmluva o právu použitelném pro trusty a o jejich uznání z roku 1985, určuje rozhodné právo pro trust a podporuje uznání jeho účinků; ve státech, které smluvní stranou nejsou, se postupuje podle vnitrostátního mezinárodního práva soukromého. 
Cílem příspěvku je posoudit, zda česká úprava představuje skutečnou diskontinuitu právního vývoje, nebo spíše transformaci tradiční funkce fideikomisu do moderního soukromoprávního rámce.

Matouš Procházka | Právnická fakulta UP v Olomouci
Dědická způsobilost z právně-historické perspektivy

Dědické právo je vnímáno jako samozřejmá součást našeho právního řádu a lidského života obecně, které spolu specificky propojuje. Samotnou existenci dědického práva podmiňuje zásada zachování hodnot, jejíž projevy v jednotlivých institutech zajišťují přechod ze zůstavitele na dědice. Za součást projevů zásady lze považovat i opatření, která znemožňují přechod na osobu nezpůsobilou. Dědická nezpůsobilost je nepostradatelnou součástí dědického práva a právního řádu obecně, odrážející mravní zásady. Ve svém příspěvku se zaměřím na pojetí dědické nezpůsobilosti v právu římském a její genezí vybranými historickými právními řády až do současné úpravy a jejími úskalími.

Pavel Salák | Právnická fakulta MU v Brně
Vojenská závěť a její koncepce

Vojenská závěť vznikla v době antického Říma a vyskytuje se v mnoha zákonících současné doby. Po absenci v letech 1920-2014 se vrátila i do našeho práva. Úprava mimořádné závěti však není po Evropě jednotná, je možno rozeznat několik základních koncepcí. Prezentace je věnována jak historickým kořenům, tak těmto různým koncepcím s přihlédnutím k pozici vojenské závěti v domácí právu z historické perspektivy.

Adam Talanda | Právnická fakulta UP v Olomouci
Zákonné dědické třídy – jak se nám (ne)povedl návrat k ABGB

Úprava dědického práva v současném občanském zákoníku měla po desetiletích omezování dědění znamenat návrat dědického práva ke středoevropské právní tradici. S tím souviselo také rozšíření zákonných dědických tříd ve snaze „obnovit okruh zákonných dědiců na úroveň existující v našem dědickém právu před její redukcí v r. 1950“, jak uváděla důvodová zpráva. Počet dědických tříd byl skutečně rozšířen a došlo také k přijetí institutů souvisejících se zákonnou dědickou posloupností (několikeré příbuzenství nebo mimořádné dědické právo odkazovníků), bylo však dosaženo cíle v podobě návratu zákonné dědické posloupnosti před rok 1950?

 

Organizace času

Sekce budou probíhat každý den v časech od 9.00 do 15.00 hod. do 15:00 v prostorách PF UP. Následovat bude program spjatý s (právní) historií Olomouce. Pro účastníky bude zabezpečen coffeebreak a oběd formou rautu. Čeká nás prohlídka záhadného místa i poznávání olomouckých historických míst (mučírna ad.)

---