Učit mě stále baví, říká profesor Eduard Vlček

Profesor Vlček se u příležitosti svého životního jubilea zapsal do fakultní knihovny. Foto: Eva Hrudníková
pátek 6. březen 2020, 8:34 – Text: Eva Hrudníková

Pokud potkáte v jakémkoli moravském městě vystudovaného právníka, klidně se vsaďte, že jej učil právní historik profesor Eduard Vlček. Ta pravděpodobnost se totiž blíží jistotě. Eduard Vlček se podílí na vzdělávání právníků neuvěřitelných šestapadesát let. Nejprve působil krátce na pražské fakultě, od roku 1970 pak na obnovené brněnské fakultě a od roku 1991 také na obnovené olomoucké fakultě.

„Kamkoli přijdu, hlásí se ke mně absolventi, a to i třeba na ministerstvech,“ říká profesor Eduard Vlček z katedry teorie práva a právních dějin PF UP. A je na něm vidět, že je za přízeň svých studentů velmi rád. Eduard Vlček na konci února oslavil životní jubileum, osmdesáté narozeniny.

Na olomoucké fakultě působíte nepřetržitě od září 1991, od okamžiku, kdy znovuobnovená fakulta zahájila výuka. Co vás přivedlo do Olomouce?

V té době jsem měl za sebou už kariéru na brněnské právnické fakultě. Z Olomouce jsem dostal nabídku. Bylo to přirozené, na nově vznikající fakultě zkrátka nikoho neměli. Fakulta vyrůstala na zelené louce. Na moderní české a světové dějiny jsem se jim hodil. Zpočátku jsem neměl ani úvazek. Pracoval jsem tu na hodiny, jako zedník. V Brně jsem tehdy vedl katedru a propojení těch dvou fakult rozhodně nebylo na škodu. Znal jsem navíc poměry a úroveň pražské fakulty, kde jsem předtím také pracoval. Té kvality a úrovně jsem se snažil dosáhnout i tady. Myslím, že se i to dařilo. Aspoň jsem měl vnitřně takový pocit.

Jak jste se dostal k právu? Měl jste jako dítě vzor například v rodině?

V rodině jsme žádného právníka neměli. Ale už na střední škole mě bavily hlavně společenskovědní předměty. Zajímal jsem se o dění ve společnosti. I když ani v matematice jsem nebyl špatným žákem. Matematika je podle mě hrozně důležitá, a to i pro právníky. Učí vás totiž myslet. I většina světových filozofů byla matematiky.

Ale vy profesní pokračovatele – právníky – za sebou už v rodině máte.

Ano, dcera je právnička i dvě nevlastní dcery jsou právničky. Teď čekám, co vnuk. Také má tyto tendence. Uvidíme. A přímo na olomoucké fakultě, na katedře správního práva a finančního práva, působí dcera mého bratrance Soňa Pospíšilová.

Přednášel jste, dovolím si říct dlouhé roky, na obou moravských právnických fakultách. Dovedete odhadnout, kolik studentů má váš podpis v indexu?

To se velmi těžko odhaduje. Tipl bych si, že tak tři tisíce. Kamkoli přijdu, do kteréhokoli města – zejména moravského, tak se ke mně absolventi práv hlásí. Já jsem za to samozřejmě velmi rád. Navíc vloni na podzim se mi stala pěkná příhoda.

S absolventem? Povídejte.

Přijel jsem na fakultu a čekal na mě vzkaz, prosba. Jestli se prý může nějaký pán přijít podívat na mou přednášku. Řekl jsem si, přednášky jsou veřejné, tak co by ne. Před učebnou čekal sympatický muž, představil se mi s tím, že kdysi chodil na mé přednášky a že je zdejším absolventem. Teď je náměstkem na nejmenovaném ministerstvu. Do Olomouce přijel pracovně. Zbyl mu čas, a tak si přišel poslechnout moji přednášku. Je pro učitele něco víc? Vždyť on mohl jít na oběd nebo za zábavou.

Čím vás zlákala akademická dráha? Proč jste nedal přednost praktičtějšímu právu?

Protože jsem nepraktický člověk.

Jak takový „nepraktický“ člověk vnímá právo?

Někdo říká, že podstatou práva je soubor právních norem. A že ta norma je všechno. Je jí třeba poznat, vyložit a aplikovat. A pak je druhá polovinu právníků, která říká, že právo je soubor právních vztahů. V tomto případě jde o myšlení. Vztah je jako kategorie, kde subjekt toho vztahu se chová, nechová – může, nemůže a tak dál... Já jsem vždycky patřil do té druhé skupiny. A proto jsem považoval a považuji za nejdůležitější úkol fakulty, naznačit studentovi, jak právnicky myslet. Nic proti první skupině, její přístup je také v pořádku. Ta konkurence těchto dvou přístupů vytváří fakultu. A právě protože jsem takto založený, spíš na to myšlení, našel jsem uplatnění na akademické půdě.

Pozorujete nějaký rozdíl mezi dnešními studenty a těmi, které jste učil před padesáti lety?

Těžko srovnávat. Je to dané dobou. Dokud nemůžete svobodně myslet, nemůžete se projevit, je vše zbytečné. Řekl bych ale, že dnešní mladí lidé jsou sebevědomější a ambicióznější. Nechť to není, prosím, chápáno jako minus.

Máte před sebou další přednášku letního semestru. Co vás motivuje k tomu jednou týdně sednout v Brně na vlak a jet do Olomouce?

Učení mě baví. Tak si vezměte třeba dneska ráno. Vstanu, tu mě bolí, tu mě píchá. Ve vlaku žádný komfort. A teď… za chvíli vejdu do učebny, kde už čekají studenti. V tu chvíli všechno ze mě spadne a nic mě nebude bolet.

Jste ve výborné fyzické a psychické kondici. Jak to děláte?

Ta fyzická už zdaleka není taková, jak bych si přál. Tělo neoblafnete. Navíc sportu jsem nikdy moc nedal. A psychická? Luštím křížovky a šachové úlohy, čtu odborné články. Kdysi jsem hrál bridž. Nedovedu si představit, že bych nic nedělal.

Vaši kolegové mi prozradili, že máte i blízký vztah k umění. Je to pravda?

Rád chodím na koncerty a do divadla. A hlavně mě baví výtvarné umění. Občas si zajedu na nějakou výstavu. Rád si na ně dělám vlastní názor, ať nemusím přijímat to, co se píše v novinách. Donedávna jsem měl i sbírku asi osmdesáti obrazů.

Olomoucká fakulta příští rok oslaví třicet let od znovuobnovení. Co byste fakultě popřál?

Přál bych si, aby z toho stále skloňovaného dua právnických fakult – Praha a Brno – byla trojice – Praha, Brno a Olomouc.

prof. JUDr. Eduard Vlček, CSc.

Narodil se 26. 2. 1940 v Přerově.
Promoval v roce 1962 na PF UK v Praze.
Od roku 1964 se věnuje akademické dráze, kdy nastoupil jako asistent a poté odborný asistent na pražské právnické fakultě.
Zlomový byl pro něj rok 1970, kdy přešel z Prahy na obnovenou brněnskou fakultu Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykova univerzita). V toce 1972 se stal kandidátem věd a o rok později docentem. Ve své době byl nejmladším docentem právních dějin v republice. V roce 1971 převzal vedení katedry dějin státu a práva. V této funkci s krátkými přestávkami zůstal až do roku 2008. V sedmdesátých a osmdesátých letech se významně podílel na řízení brněnské fakulty, nejprve jako proděkan, poté jako děkan.
Od roku 1991 působí na PF UP v Olomouci, kde rovněž po několik let vedl katedru teorie práva a právních dějin a je členem vědecké rady fakulty.
Z jeho publikační činnosti je třeba zdůraznit zejména účast v autorských kolektivech různých učebnic Právních dějin. Je rovněž autorem učebnice dějin trestního práva a učebních textů pro nejnovější československé právní dějiny.
(zdroj: K. Schelle)

Zpět